Finská pracovní štace
30. 11. 2010
Celou střední školu jsem se těšila, až odejdu na vysokou do velkého města. Chtěla jsem být úspěšná, finančně zabezpečená a nezávislá. Tahle představa mě držela nad vodou, když jsem s odřenýma ušima prolézala některými předměty na výšce. Ta vize pro mě byla tak lákavá, že jsem nakonec vystudovala se skvělými známkami a měla pracovní doporučení. Toho jsem ihned u mezinárodní auditorské firmy, kde jsem trávila pracovní stáž, využila. Dostala jsem skvělé místo, bydlela ve velkém města a věděla, že jestli budu pracovat s plným nasazením, dostanu se výše. A dostat se výše znamenalo dostat se do zahraničí. Toužila jsem tak po ještě větším městě nežli je Praha. Viděla jsem se za rok v Londýně, Paříži nebo Berlíně. Viděla jsem se na velkých metropolitních bulvárech ve skvěle padnoucím kostýmu, v ruce skvělou kávu a v druhé ruce desky s zajímavým pracovním případem. Večerů, které jsem strávila tímhle fantazírováním, bylo nespočetně. Jednoho dne jsem se ale probudila a sen se stal skutečností.
Dostala jsem totiž v práci nabídku odjet na 9 měsíců pracovat do zahraničí. „Ano, ano, ano!“ Vykřikla jsem. „Vždyť ani nevíte, kam pojedete?“ Díval se na mě šéf pobaveně. „To nevadí. Já si vždycky přála cestovat.“ „Dobře,“ řekl. „V tom případě pozdravujte ve Finsku.“ Podával mi s úsměvem napřaženou ruku a gratuloval. Finsko? Běželo mi hlavou? Proboha, vždyť já o něm nic nevím! Věděla jsem ale to nejdůležitější. Tam kostýmek rozhodně nosit nebudu. Tam totiž umrznu a spáchám sebevraždu v důsledku nedostatku světla. Ano, tak já dopadnu. Z malé vesnice do Prahy a z Prahy na konec světa. To jsem si tedy pomohla. Pardon, na konec světa – já jela do Tampere. Kde to vůbec je? Hledala jsem zuřivě na internetu. Vždyť já znala ze zeměpisu jenom Helsinky. A ty bych si rozhodně ke třičtvrtěročnímu pobytu nevybrala.
Zbývaly mi dva měsíce do odletu a už v nich na mě dokázala padnout deprese. V mých představách jsem se vždycky jaksi pohybovala ve střední Evropě, na jihu nebo v Severní Americe (nemyslím tím Aljašku, samozřejmě). Sever se nikdy nikde ve fantaziích nezjevil. Teď jsem ho měla zažít na vlastní kůži. Nakoupila jsem si tedy všechny zimní bundy, co se kde objevily, většinu kufru zabraly kozačky a nezapomněla jsem ani pořádný spacák. Netušila jsem, jak moc se ve Finsku topí. S jazykem místních jsem si zatím skutečně nelámala hlavu. Říkala jsem si, že přežiju těch 9 měsíců v práci a doma. Budu pracovat a spát a budu se snažit držet v teple. V práci měli mí budoucí kolegové mluvit anglicky, takže jsem o finštinu ani nezavadila. Zaslechla jsem ji v jednom dokumentu a to mi stačilo. Věděla jsem, že bych se takovou hatmatilku stejně nikdy nenaučila. Takže jsem dochodila kurz angličtiny a přestože jsem zjistila, že i v Praze fungují kurzy finštiny, třeba právě v Tutoru, přihlásit se na ně mě ani nenapadlo.
Hned v prvních týdnech po příletu jsem si uvědomila, jakou chybu jsem tím udělala. As tím, že žijí v tak chladném počasí, se Finové jako lidi chovají úplně stejně. Jsou to studení psí čumáci. I když jsem si říkala, že budu pouze pracovat a spát, potřebovala jsem mít vedle sebe někoho, s kým bych si mohla občas promluvit. Na to ale kolegové z práce neslyšeli. Všichni spěchali domů za rodinami a já mohla leda tak na Skype. Netušila jsem, jak těch dalších 8 měsíců vydržím. Mimo práci se mnou nikdo anglicky nepromluvil. Chápu – Finové se nechtějí bavit finsky, natož pak anglicky. Přesto jsem si ale musela najít nějakou zábavu, jak bych mohla dny přežít. Stmívalo se brzy, a tak na venkovní sporty rozhodně světlo nezbývalo. Z práce jsem chodila pozdě a místní restaurace byly přeplněné nealka. Odreagovat se nebylo kde. Proto jsem nakonec sáhla po možnosti, na kterou bych neřekla, že kdy dojde. Na nástěnce pracovních nabídek v kanceláři mě zaujal růžový papírek. Už to, že byl růžový, na rozdíl od těch všech šedivých útržků, upoutalo mou pozornost. A na něm bylo ještě zajímavější sdělení – naučím finštinu z angličtiny. Okamžitě jsem papírek sebrala a nedočkavě vytočila telefonní číslo. Na druhé straně se ozval veselý hlas a cosi zašveholeného finsky. Začala jsem tedy mluvit opatrně anglicky a ukázalo se, že druhý ženský hlas umí anglicky vážně dobře. Z anonymního čísla se vyklubala studentka angličtiny, která si potřebuje trochu přivydělat. Hned jsme si domluvily schůzku a já se nemohla dočkat, že uvidím veselou živou bytost. A přesně taková Virpi byla. Usmívala se a sršela energií. Nechápala jsem, jak může být Finka. Částečným vysvětlením té záhady bylo, že Virpi vyrůstala několik let v Anglii, kde se perfektně naučila jazyk a rozhodla se ho studovat i ve Finsku, kam se s rodiči vrátila. „Můžeme začít hned, jestli chceš.“ Navrhla mi po pěti minutách prvního setkání. „Prosím, ano!“
A tak jsem se nakonec vážně začala učit finsky. Největší mojí zábavou proto bylo chodit do Leninova muzea, které je jednou z největších chloub Tampere a tam se učit finská slovíčka v místní kavárně. Díky Virpi jsem potkala nové známé. Povětšinou byli všichni její spolužáci, takže mluvili anglicky a byli mladší nežli já. Společně jsme tak podnikali výlety, chodily bruslit na jezero nebo sáňkovat za město. Žila jsem přesně takový život, který jsem si na vysoké kvůli studijním výsledkům odpírala. Scházeli jsme se téměř každý večer a já mohla konverzovat do aleluja. Přestože jsem byla hlavně ze začátku příšerně nemotorná ve všem, co jsem finsky řekla, měla jsem ty nejlepší učitele. Každodenní zábava s nimi mě naučila rychleji než firemní kurzy, které mi byly (po půl roce pobytu) nabídnuty. Vedle těch, kteří teď začínali, jsem já byla za hvězdu. Stýskat se mi samozřejmě občas stýskalo, ale moje aktivity mi nedávaly moc prostoru pro myšlenky na doma. Každý den byl jiný. Práce sice stejná, ale vymýšlely se nejrůznější podniky. A tak jsem ve Finsku byla poprvé na havajské párty, poprvé jsem zažila vysokoškolský mejdan na kolejích a jezdila do práce na kole ve sněhu. Pobyt jsem si užívala plnými doušky a stačilo jenom jedno – začít se učit finštinu. Po půl roce jsem si uměla krátce popovídat o každodenních tématech, a tak se okruh lidí, které jsem znala, začal trochu rozšiřovat. Poznala jsem rodinu prodavačky z místní pekárny, u které jsem každý den nakupovala i rodinu svého souseda, kterého jsem překřtila na dědečka „isoisa“. Ten byl aktivním finským důchodcem s tolika vnoučaty, že jsem se jich nikdy nemohla dopočítat. Na Finy jsem proto rychle změnila názor. Přestože jich většina zůstává uzavřená, najdou se mezi nimi výjimky. K těm je však nezbytný klíč jazyk.
Devět měsíců nakonec uteklo tak rychle, že jsem to ani nečekala. Najednou jsem si neuměla představit, co budu dělat v Čechách. Těšila jsem se na rodiče a pár kamarádů, ale cítila jsem, že ve Finsku žiju (překvapivě) mnohem aktivnější a zábavnější život. V Praze jsem se pořád hnala jenom za prací a postupem, abych se dostala do zahraničí. A když se to povedlo, i když jinak, než jsem si představovala, uviděla jsem, o co všechno doma jsem přicházela. Rozhodla jsem se proto odvézt si vzpomínky z Tampere jako inspiraci zpátky do Prahy. Proto první, co jsem v Praze udělala, bylo, že jsem zašla do jazykovky a tentokrát se konečně rozhodla pro ten správný jazyk – finštinu. Uvidíme, jestli i tady doma, mi něco nového přinese. A jestli ne, tak nevadí. Finsko je sázka na jistotu a Tampere na mě počká.