Kurzy češtiny pro cizince nebo pro rodinu?
30. 11. 2010
Moje rodina je opravdu široká. Babička s dědou se měli neskonale rádi, a tak není divu, že všechny své tetičky a strýčky stěží spočítám na prstech jedné ruky. Když jsem byla ještě malé dítě, naše obrovská rodinná setkání, která se většinou uskutečňovala k příležitosti velkých či jinak významných oslav, jsem milovala. Pravidelně jsme se totiž scházeli všichni, samozřejmě až na pár malých výjimek. Mezi tyto předem schválené výjimky se počítala například má teta Eva.
Přiznám se, že jsem si ji skoro vůbec nepamatovala. Nebyla jsem ještě ani na světě, když se ve svých čerstvých osmnácti letech rozhodla provdat do Německa. Svého budoucího manžela potkala úplně náhodou, tady u nás v Čechách. Prý to byla láska na první pohled, to samozřejmě nemohu posoudit, ačkoliv na svatebních fotografiích, které spolu s dalšími starými fotkami obvykle kolují na našich rodinných sešlostech, vypadají oba velmi šťastně a spokojeně. Společně žijí v Německu už skoro třicet let, ale do svého rodiště se teta se svou novou rodinou prakticky nevrací.
Byli tu sice jednou nebo dvakrát, někdy krátce po svatbě, časem však přestali jezdit úplně. My jsme si tedy museli vystačit s pohlednicí, která chodila párkrát do roka, v období vánočních svátků, a pak někdy na jaře nebo začátkem léta.
Osobní kontakt vám to sice nenahradí, ale alespoň víte, že na vás zatím tak docela nezapomněli, což potěší vždycky.
Babička má všechny tyhle pohledy schované a já bez mučení přiznávám, že jsem o nich ještě donedávna vůbec nevěděla. Za ta léta, co se teta odstěhovala, se jich nashromáždila celkem kupa, což jsme zjistila jen tak mimoděk, když jsem pomáhala při stěhování jedné babiččiny skříně. Přemisťovali jsme různé staré krabičky i větší krabice, a já jsem, během jedné takové menší pauzy, jednu z těch „babiččiných pokladnic“ z čiré zvědavosti otevřela.
Její obsah mě samozřejmě ihned vtáhl dovnitř. Začetla jsem se do nejstarších, mírně zažloutlých pohlednic a dopisů a úplně jsem zapomněla na okolní svět.
Teta Eva si v nich zpočátku tak trochu postěžovala, jak těžké to tam pro ni je. Když uvážím, že v době, kdy se tam stěhovala, neuměla ani slovo německy a čeština jí rázem byla k ničemu. Dokážu si takovou situaci živě představit. Nemohla sehnat práci a těžko navazovala nové známosti, jistě nebylo snadné nadělat si nové přátele z lidí, kteří vám nerozumí. Ale ať už tyhle její první zprávy z Německa byly jakékoliv, rozhodně nebyly pesimistické. Má drahá teta v nich ničeho nelituje, se svým mužem je opravdu šťastná a všechno ostatní se časem poddá.
A skutečně, dopisy z několika následujících měsíců zavánějí jejím neoblomným optimismem. Začala se pomalu učit němčinu, kterou kolem sebe denně slýchá. Pochopila, že její čeština pro cizince v Německu nemá žádný význam. Leccos si už sama dokáže vyvodit z hovoru, a ačkoliv nerozumí všemu, snaží se do nového jazyka co nejvíce proniknout, a to hlavně skrze odposlouchávání hovorové němčiny.
Podle všeho byla velmi učenlivá, protože zhruba po roce, který v Německu strávila, hrdě píše domů, že si konečně našla kvalitní práci, která ji ke všemu doopravdy baví. Má prý sice ještě mezery v psaném projevu a hlavně v německé gramatice, nicméně doufá, že tyhle nedostatky jí pomůže odstranit večerní škola, která je v Německu běžnou záležitostí, a do které se už stihla zapsat.
Hbitě jsem v ruce přebrala několik dalších dopisů, načež jsem se v čase posunula hned o patnáct let. Patnáct let, které teta strávila v Německu. Evidentně tam neměla mnoho příležitostí k rozhovoru v její rodné češtině, což se dalo velice snadno vyčíst právě z jejích, už novějších dopisů.
Stále v nich sice ještě převládala čeština, ale už byla značně rozkolísaná. Pořádek slov ve větě, a vlastně celková větná skladba připomínala daleko více německé zvyklosti, než ty české. A sem tam se jí do textu vloudilo i nějaké to německé slovíčko, jímž pravděpodobně automaticky, aniž by si to uvědomovala, nahrazovala slova česká. Nikdo jí to ale nemohla mít za zlé. Vždyť tady nebyla už tolik dlouhých let. Čeština se jí vzdálila.
Teta Eva byla jasným příkladem toho, že mateřský jazyk ve vás může být třeba sebevíc zakořeněný, ale nepoužíváte-li ho delší dobu, začne pomalu ale jistě chátrat. Na pohlednicích, které teta poslala babičce sotva před rokem, je ten rozdíl už opravdu markantní. Nad češtinou v daleko větší míře zvítězila němčina, která je teď podle všeho pro tetu daleko přirozenější.
Nevím proč, ale v tu chvíli mi to přišlo skutečně líto. Tetu jsem sice znala prakticky jen z fotek a četných vyprávění a teď vlastně ještě z těch jejích dopisových románů, ale i tak jsem cítila, že je to možná právě ona, jeden ze ztracených kousíčků skládačky, který na našich pravidelných rodinných sešlostech chybí. Bez ní naše rodina není kompletní.
Promluvila jsem si o tom s babičkou, která mi musela dát za pravdu. Bylo pochopitelné, že jí její dcera chybí. A tak jsem se rozhodla zosnovat takový malý mazaný plán. Německy umím docela dobře, vezmu-li samozřejmě v potaz své dovednosti ze střední a částečně i vysoké školy, proto mi nečinilo takřka žádné problémy napsat tetě Evě a její rodině kraťounký dopis.
Příliš jsem ji neznala, tudíž mě při psaní několika prvních vět potrápilo určité váhání, zda to, co otiskuji na papír, bude znít dobře. Potíže mi nečil německý pravopis, tak, jako kdysi právě jí, ale spíš snaha o správnou formulaci slov. Neměla jsem v úmyslu vypisovat sáhodlouhé patetické romány, raději jsem to pojala jako takovou první oficiální vlaštovku do Německa od naší rozrostlé rodiny.
Psala jsem jí, jakožto zástupce nové mladé generace naší rodiny, kterou ona ještě neměla možnost poznat. Navrhla jsem jí i její rodině takové menší setkání tady u nás v Čechách, které by nás mohlo, svým způsobem, opět sblížit, a těm mladším by dalo šanci poznat své příbuzné.
Hořela jsme nedočkavostí, jaká asi bude její odpověď. Brzy na to jsem obdržela dopis, celý v němčině, pochopitelně. Můj nápad se setkal s velkým nadšením ze strany celé její rodiny, a tak byla v podstatě ruka v rukávě. Zbývalo jen dohodnout vhodný termín, na kterém by se shodly obě strany, což byl už jen mrňavý detail.
Vzhledem k blížícím se velkým letním prázdninám nebylo třeba nic odkládat na neurčito, jak bývá někdy v naší rodině zvykem. Léto je ideální doba, navíc ti, co jsou ještě školou povinní, budou mít šanci účastnit se téhle rodinné akce také. Vše bylo odsouhlaseno.
Odpočítávali jsme dny do příjezdu tety a celé její rodinky. Na okamžik mi problesklo hlavou, jak se vlastně domluvíme. Bude teta stále ještě ovládat mluvenou češtinu? A co její manžel a děti. Čeština pro cizince bývá opravdu oříškem, co když si nebudeme rozumět? Já sice nejsem jediná z rodiny, kdo umí alespoň nějaké základy němčiny, ale co ti ostatní?
Jak se později ukázalo, mé obavy se potvrdily jen částečně. Teta Eva, ať už byla její čeština zpočátku sebevíc zkomolená, si postupem času, který u nás strávila, dokázala víceméně vzpomenout na většinu českých slov. Něco jí sice stále činilo problémy a jejím větám občas trochu utíkal smysl, protože kdykoliv si nevzpomněla na české slovo, pokusila se zapátrat ve své paměti alespoň po slovu podobném, což bylo ošemetné obzvlášť tehdy, když slova třeba zněla podobně, ale význam byl naprosto odlišný, ale svým způsobem je zázrak, že se jí téměř po osmadvaceti letech čeština ještě neztratila.
Nakonec u nás, navzdory jejich původnímu plánu, zůstali i celý další měsíc. Zvykli jsme si na ně, a když se vraceli zpět do Německa, neobešlo se to bez plačtivého loučení. Nicméně jejich další návštěva u nás byla samozřejmostí, a tak mě napadlo, proč jim to tady trochu nezpestřit.
Přemýšlela jsem, jaký vhodný dárek bych svým bratrancům a sestřenicím mohla dát. Nějakou dobu mi to trvalo, až jsem jednou narazila na něco naprosto perfektního!
Našla jsem reklamu jazykové školy Tutor, která mimo jiné nabízí i kurzy češtiny pro cizince. Od první chvíle jsem věděla, že je to ten jediný ideální dárek. Vždyť jsou to napůl Češi, tak proč by neměli znát svůj „druhý“ rodný jazyk, češtinu? Navíc to bude i pro mě určité zadostiučinění, nebudu se muset pořád vyjadřovat jen v němčině, budeme to moci střídat. A udělá-li tohle gesto někomu skutečnou radost, pak to jistě bude v první řadě naše babička.
Na internetových stránkách společnosti Tutor jsem si našla všechny potřebné informace. Kurzy češtiny pro cizince v Praze budou pro mé bratrance a sestřenice něčím dosud nepoznaným. Vyučuje se v malých skupinkách, které čítají maximálně dvanáct studentů, což považuji z vlastní zkušenosti za velmi efektivní.
Dlouho jsem neváhala a sdělila svůj záměr, totiž koupit lekce češtiny pro cizince svým příbuzným, své české rodině. Naštěstí všichni přivítali tenhle nápad s nadšením, což mě podpořilo.
Po první lekci češtiny pro cizince vypadali mí bratranci a sestřenice sice trochu vyděšeně, ale musím uznat, že se tomuto nelehkému úkolu postavili čelem a brzy jim čeština byla daleko bližší. Nestala se sice okamžitě jejich druhou mateřštinou, ale nutno podotknout, že teď mají k češtině daleko lepší vztah.
Příští rok máme jet na oplátku do Německa my, tak jsem zvědavá, co si pro nás připraví.