Polsky díky Británii
30. 11. 2010
Do Velké Británie jsem se rozhodla vyjet po střední škole, abych získala trochu zkušeností a naučila se dobře jazyk. Věděla jsem, že začátky pro nikoho v cizině nejsou žádný med a že se svojí hotelovkou nemusím hned dostat práci v pětihvězdičkovém hotelu na recepci, ale chtěla jsem to zkusit a hlavně, měla jsem docela dobrou startovací pozici. Moje nejlepší kamarádka ze základní školy totiž už dva roky v Británii pracovala, a tak jsem mohla pro začátek bydlet u ní a ona mi přislíbila pomoc s tím se v začátcích zorientovat. Říkala jsem si, že zkusím vydržet půl roku a nejlépe rok, ať má můj pobyt nějaký výsledek. Takže zbývalo jediné, a to vyrazit na cestu.
V Anglii jsem žila v malém jižním hrabství Cornwall a jeho sousedství v hrabství Devon. Jih Anglie je naprosto kouzelný. Nádherná příroda, pláže i moře. Lidé jsou tu docela milí, ale práce tu rozhodně není tolik, jako kdybyste vyrazili do průmyslovější severní části Anglie. Předběžně jsem měla práci domluvenou v jednom malém rodinném penzionku v St. Ives. Vesničce, která je proslulá pobytem mnoha významných britských a francouzských básníků nebo spisovatelů. Je to městečko plné kultury a umění, takže pensionek se to docela dobře uživí. Začala jsem tam fungovat jako síla na všechno, zejména pak na úklid a pomoc při snídaních. Cílem mého pobytu v Anglii mělo být ale hlavně něco jiného. Měla to být angličtina a zlepšení její znalosti. O práci mi nešlo, to bylo téměř jedno, co budu dělat, počítala jsem přesně s prací, kterou jsem dělat začala, ale s čím jsem nepočítala vůbec, bylo to, že anglicky se nebudu mít zlepšovat s kým. Většina mých kolegů i spolubydlících byla totiž z Polska. Byli jsme pouze tři Češi v celém městečku a pomalu asi i hrabství. Zbytek pracovního osazenstva totiž tvořili Poláci. Polštinu jsem tak slyšela od kolegů v práci, od spolubydlících a nakonec i ve většině barů, když jsme někam vyrazily. Pomalu jsem si tak na polštinu zvykala víc než na angličtinu a rychle se naučila rozumět základní větám. Po třech měsících jsem byla schopná si popovídat o tom, jak bylo v práci. Jenomže, to jsem ale přece vůbec nechtěla. Rozhodla jsem se proto, že se domluvím s vedením penzionu, jestli bych mohla ukončit spolupráci o něco dříve a odjet ještě zkusit štěstí na sever země, kde se měl začít brzy pohybovat pracovně můj bratranec. Odjela jsem tedy do Liverpoolu a doufala ve velkou změnu. Ta nastala, ale jenom co se prostředí týče. Žádná hezká krajina tenhle industriál rozhodně nebyl a mí kolegové, to hlavní, co jsem chtěla změnit, byli opět z Polska. Díky tomu, že bratranec přijel a úspěšně složil pohovor u mezinárodní firmy, jsem mohla bydlet s ním a na chvíli se vzdálila z dosahu polštiny. Bratranec ale díky pracovnímu vytížení téměř nebyl doma a já vlastně také ne, takže jsem si polsky vesele mluvila dál, aniž bych chtěla. Vydržela jsem nakonec rok. Rozhodla jsem se ale nepokračovat, i když jsem se dostala poslední dva měsíce mezi partu číšníků a hadr s kýblem už říkaly pane někomu jinému. Nechtěla jsem už hledat jiné místo, kde bych se skutečně naučila anglicky, protože většina pracovních míst v hotelnictví, na které jsem aspirovala, byly plné dalších kolegů z Polska. Britové si dělají občas legraci, že brzy bude jejich protestantství vedle polského katolicismu menšinou. Po roce jsem se tak ocitla zpátky doma v Čechách a přemýšlela o tom, co se sebou dál.
Naivně jsem si totiž myslela, že bych si mohla složit třeba jazykový certifikát, až se vrátím. Takhle jsem ale mohla složit leda ruce do klína. Seděly jsme tak s kamarádkou u vína a já nahlas přemýšlela o tom, co mi můj rok v Anglii dal nebo vzal. Na to, co mi vzal, jsem přišla rychle a bylo toho hodně. Co mi ale dal, tak to mě napadala pouze jedna zásadní věc, uměla jsem trochu polsky. Na to mi moje bláznivá kamarádka říká: „Tak co myslíš, jazyk ses naučila. Že je to ale jinej, než si chtěla, to je jedno. Využij tu polštinu, douč se ji a máš vyhráno.“ Koukala jsem na ni, jako by spadla z větve, ale během všech těch brigád, mezi kterými jsem si sháněla pořádnou práci, mě napadlo, že to možná ale nakonec tak hloupý nápad není. Začala jsem dělat výpomoc v jedné firmě na recepci a k tomu se rozhodla, že se zkusím vážně přihlásit do jazykovky. Našla jsem si školu Tutor, kterou mi doporučil bývalý spolužák, a vrhla se na polštinu tam. Byla jsem ráda, že ji vůbec někde učí. Ačkoliv jsem ze začátku zase o studium neprojevovala tolik zájmu, začala jsem se zajímat hlavně o to, co se dá se znalostí angličtiny a polštiny podnikat. Byla jsem docela překvapená, kolik polských firem na českém trhu je a že polština tady v Čechách k zahození být úplně nemusí.
S tím, jak jsem začínala umět stále více a více věcí, mě i začala polština mnohem více bavit. Nakonec jsem se rozhodla i pro absolvování dalšího semestru kurzu a v kurzu si dokonce našla kamarádku s téměř totožnou zkušeností z Anglie, jakou jsem měla já. Po roce učení se polsky jsem se rozhodla podat na internet svůj životopis i s uvedenou znalostí polštiny a nečekala jsem ani týden a objevila jsem skvělou nabídku práce od mezinárodní cestovní kanceláře, která hledala člověka, který by měl pod sebou divizi zájezdů pro českou, slovenskou a polskou klientelu. Bylo nutné tak umět česky, slovensky a polsky. Samozřejmostí byla i znalost angličtiny jako základního jazyka. Okamžitě jsem na nabídku reagovala. Měla jsem ohromné štěstí na budoucího šéfa, který sice přiznal, že moje polština ještě není na úplně požadované úrovni, ale že pro začátek to bude muset stačit, když mu slíbím, že se i během práce dál budu vzdělávat a na kurzy chodit. Okamžitě jsem souhlasila a věděla, že tenhle požadavek lehce splním. Kurzy polštiny jsem si tak platila i dál sama, ale co nám zaplatil náš zaměstnavatel, to byly kurzy angličtiny, na které k nám do práce dochází lektor a které si také užívám.
Nakonec jsem tedy musela dojet do Anglie, ne abych tam získala nějakou zásadní jazykovou zkušenost s angličtinou, ale abych tam se tam osudově potkala s polštinou. Díky téhle prazvláštní kombinaci jsem tak dostala práci nejenom v mém oboru, za zlepšování angličtiny, ale hlavně doma v Čehácha zčásti i s dnes docela solidní znalostí polštiny.