Stojíte o studium arabštiny?
30. 11. 2010
Na gymnáziu, kde jsem čtyři dlouhé roky studovala, jsem měla jednoho kamaráda. Byl skvělý. Velice chytrý a zábavný, měl rád společnost, ale nedá se říci, že by ji přímo vyhledával. Možná je tak trochu introvert, ale kdo vlastně dneska není. Někteří lidé se záměrně snaží stylizovat do tohoto určitého lidského charakteru v domnění, že se tak stanou pro ostatní daleko zajímavějšími. Čas od času na tuhle slabomyslnou fintu někdo zabere, ale většina těchto pokusů o přetvářku vyzní spíše trapně, a tak ztrácí nejen na svém půvabu, ale i na věrohodnosti.
To ale ani náhodou není případ mého přítele, k němu určitá dávka ticha neodmyslitelně patří. Nikoho by nenapadlo, že je to pouze maska, naopak, kdyby k němu lidé přišli a on by rozpoutal hlučnou diskuzi, připadali by si možná i nesví, že to nebyli oni, kdo započal konverzaci.
Nicméně tenhle člověk vždy jasně věděl, za čím jde. Zatímco my jsme od prvního ročníku gymnázia svým způsobem bloudili, a na jakýkoliv dotaz o budoucí vysoké škole jsme odpovídali s nápadnými rozpaky a především neurčitě, on si byl naprosto jistý.
Jeho největším koníčkem byl arabský svět. Zajímala ho kultura Arabů, v teoretické rovině i náboženství, zvyky, samotná arabština a jednoduše vše, co s tímto tématem souviselo. Nevěnoval se sice studiu arabštiny jako takové, ale často o tom mluvil. Nebyl to žádný bezmezně obdivující fanatik, který by propadl islámu. Přečetl už tenkrát mnoho knih a článků, které se zabývaly arabskou mentalitou, a byl vždy schopný vytvořit si vlastní střízlivý názor.
Jeho zaujatost tímhle, do jisté míry uzavřeným, světem mě opravdu fascinovala. Kdykoliv se vynořila nějaká nová událost v této problematické oblasti, on o ní věděl, a navíc byl ochoten ji komukoliv vysvětlit i z pohledu druhé strany, dokázal výborně argumentovat, a to i ve chvílích, kdy jsem byla přesvědčena o tom, že s tím či oním postojem naprosto nesouhlasí. Přesto bylo neskutečně přínosné se do takových debat zapojovat, a když jste přímo nezasahovali, tak jste alespoň s obdivem sledovali, jak bravurně si vede.
Bylo nad slunce jasné, že jakmile dokončí poslední ročník střední školy, bude pokračovat na univerzitě, kde pro něj mají obor jako stvořený. Jmenuje se arabistika a v České republice není zrovna snadné se na něj dostat, navíc nepatří zrovna mezi ty nejfrekventovanější obory, ne každá vysoká škola či univerzita se jím u nás pyšní.
Věděla jsem, že on rozhodně nebude z těch, kteří by u přijímacích zkoušek propadli. Arabský svět patřil mezi jeho zájmy už od doby, kdy jsem ho poznala, a neexistuje, tedy alespoň podle mého mínění nic, co by ho mohlo u samotných zkoušek překvapit. Už jsem si ho představovala ve vysokoškolské posluchárně, jak zaujatě naslouchá přednášejícímu profesorovi arabštiny, a pak, jak mi o tom všem nadšeně vypráví v některé z pražských kaváren.
Když jsme, tuším někdy koncem ledna či února, podávali přihlášky na vysoké školy, stalo se něco, co nikdo z nás nečekal. Můj kamarád byl v koncích. Zjistil totiž, že obor zvaný arabistika, na který měl zálusk snad už od prvního ročníku střední školy, se letos nebude otevírat. Propadl naprostému zoufalství, a já, ačkoliv jsem se snažila, nevymyslela jsem snad ani jedinou věc, která by ho dokázala rozveselit nebo mu, alespoň na chvilku, vykouzlit nepatrný úsměv na tváři.
Výchovný poradce mu tehdy navrhoval, ať zkusí rok dělat jinou školu, takovou, která se nezabývá arabštinou, a pak, bude-li mít o studium toho svého vysněného oboru stále zájem, může zkusit přijímací zkoušky, které budou v dalším akademickém roce snad už vypsány.
On to ovšem zarytě odmítal. Neviděl jediný rozumný důvod, proč studovat školu, která ho absolutně nebude zajímat. Věděl, že v životě nechce dělat nic jiného, a to dokonce ani na tak malou chvíli, jakou je těch necelých dvanáct měsíců. A představa, že celý jeden rok stráví biflováním něčeho, co v budoucnu beztak zahodí, se mu vůbec nezamlouvala. I přes to na něj výchovný poradce stále častěji naléhal s tím, že má dobrý prospěch a nebude pro něj problém dostat se kamkoliv jinam.
Můj kamarád si ale tvrdě stál za svým a nepřesvědčili ho ani jeho rodiče. Nechtěl celou tu dobu, kterou s oblibou nazýval čekáním, zahálet, a tak se rozhodl strávit ji efektivně, a co nejlépe se připravit na rok další, který byl v jeho očích tím rozhodujícím.
Po maturitě za mnou přišel a řekl mi, že se rozhodl odstěhovat do Prahy. Na mou otázku, co tam hodlá dělat, když nechce na žádnou vysokou školu a hlavně, čím se tam proboha hodlá živit, odpověděl velmi jednoduše. Našel si jazykovou školu Tutor, která nabízí studium arabštiny v Praze. Rodiče slíbili, že mu kurzy arabštiny zaplatí, ale pod podmínkou, že příští rok půjde na vysokou školu. Souhlasil, a tak mezi nimi vnikla dohoda. Samozřejmě nechtěl nechat všechno na nich, a tak se rozhlédl na internetu a našel si i práci, vlastně spíš brigádu, která mu do samotného studia arabštiny nebude nijak zasahovat.
Moje představa o tom, jak mi někde nad hrnkem teplé kávy vypráví o všem zajímavém, co se odehrává na přednáškách o arabštině, se mi nakonec stejně vyplnila. Nestudoval sice přímo arabistiku, ale věnoval se intenzivnímu studiu arabštiny na jazykové škole, což ho skutečně bavilo. Navíc vyprávěl, o několika zajímavých lidech, které na kurzech arabštiny potkal. Měli stejnou vášeň pro arabštinu jako on, takže si na jazykové škole Tutor přidal vlastně jako doma.
Rok se s rokem sešel, a on mi nedávno vesele oznamoval, že letos arabistiku už doopravdy otevírají. Prý už si podal přihlášku, dokonce ještě s předstihem. Zároveň si ale trochu posteskl, což mi přišlo svým způsobem velice milé. Bylo mu líto, že jeho studium arabštiny na jazykové škole, ve kterém se do jisté míry našel, a které mělo být původně pouze jakousi „náhražkou“, bude už brzy končit.