Z nudné ekonomky japanoložkou
30. 11. 2010
„Musíš se dobře učit. Dostat se na perspektivní vysokou, získat červený diplom a práci v bohaté firmě.“ Takovouhle řeč jsem poslouchala od prvního stupně základní školy s malými obměnami. Chvílemi jsem měla být podle rad rodičů lékařkou, jindy právničkou a nakonec ekonomkou. Poslední varianta se jim tak zalíbila, že jsem se na ekonomku vážně začala připravovat. Nebylo to tak, že bych rodiče slepě poslouchala. Sama jsem nevěděla, kam jít na vysokou, a proto mi ekonomka nepřišla jako špatná volba. Člověk má šanci najít rychle dobré uplatnění, o peníze se lidé budou starat vždycky a ekonoma se nikdo nepokusí napálit nebo okrást. Tím vším jsem se uklidňovala. Druhým velkým důvodem, kromě mé bezradnosti co s výškou, byl i příklad mého bratra. Ten přes veškeré snahy rodičů, kteří ho viděli na matematické škole, vystudoval kulturologii a už nějaký ten pátek se pohyboval v oblasti střední Afriky, kde zkoumal jisté domorodce. Bylo nemyslitelné, abych se i já takhle zvrhla. Další neposlušné dítě by moji rodiče nemuseli ustát. A zabít jsem je nechtěla. Na ekonomku jsme si přihlášku podala, úspěšně složila zkoušky, získala diplom a zaměstnání. Rodiče si museli mnout ruce.
Po celou dobu studia jsem byla celkem spokojeným studentem. Díky částečnému úvazku v jedné firmě jsem si mohla dovolit pronajmout pokoj s kamarády v malém bytě na okraji města. Byla jsem jakžtakž samostatná a firmě jsem se líbila. Proto mi také nabídli práci, když jsem školu dokončovala. Ze školní lavice jsem tak usedla přímo za pracovní stůl. Dál jsem zůstávala v pronajatém pokoji, na víkendy jezdila za rodiči, užívala si volnosti a bezstarostnosti. Přece tomu všemu ale něco chybělo. Když jsem se ráno probudila, rozhodně jsem se na následující den netěšila. Nebylo to tak, že bych trpěla nějakými depresemi. To ne. Spíš jsem se rozhodla jednotlivé dny tak nějak „odžít“. Nebyla jsem pro nic zapálená, neviděla jsem jasný cíl v tom, kam jdu. Šlo se mi sice pěkně, ale žádná zábava ta cesta rozhodně nebyla. Řekla jsem si, že s tím se musí něco udělat. Otevřela jsem si internetové stránky s diskuzemi o nejzajímavějších koníčkách na světě a začala hledat inspiraci.
Jezdím na surfu, který je zavěšený na padák a je to bezva. Aha, říkala jsem si. To nebude pro nejspíš nejvhodnější sport pro mě. Surfing mě nikdy nepřitahoval a už vůbec jsem nechápala, proč bych u toho ještě měla viset na padáku. Dobře, tak dál. Chovám doma hady. Mám jich třicet a rád je ještě rozmnožím. Dejte vědět. Představa jenom jednoho hada a já měla zježené chlupy na celém těle. Na zvířata jsem moc nebyla. V ZOO to ano, ale hezky z dálky a nejlépe jenom opice a další roztomilosti. Hady možná ani z dálky ne. Učím se stará kolena francouzsky a jsem nadšená. Dodalo mi to novou energii a zájem do života. Hmmm, tak to už je jiná. Příspěvek paní Aleny mě zaujal. No jo, ale francouzština? To přece není moc zábavy. Když už bych se měla učit jazyk, paní Aleno, vybrala bych si něco ostřejšího. Třeba maďarštinu nebo japonštinu, ať to má grády. Listovala jsem dál a své odpoledne strávila příjemnou zábavou zjišťováním toho, čemu všemu se lidé ve volném čase nevěnují. Usínala jsem pobavená, ale opět, jako zatím celý můj život, nerozhodnutá.
„Co děláš? Pojď do kina. Je tam filmovej klub.“ Zavolala mi o pár dní později kamarádka. „Nic nedělám, dorazím tam.“ Na osmou jsem stála před artovým kinem a nadávala si, co mezi těmi inťoušemi dělám. To jsem na tom tak špatně, že jdu na film, o kterém nic nevím a který trvá tři hodiny? Akiro Kurosawa? Kdo to je? Režisér, když natočil film. Víc jsem netušila. Přestože jsem z filmu byla jaksi rozpačitá, vzpomněla jsem si díky němu na paní Alenu z internetu, co se začala na stará kolena učit jazyk. Stará sice nejsem, ale pracující a dostudovaná ano. Koníček tedy potřebuju jako sůl. Když jsem ohrnovala nos nad paní Alenou a její francouzštinou, co nezkusit právě japonštinu? Ve filmu nezněla vůbec špatně a musí to být výzva, naučit se něco tak složitého a Evropě absolutně vzdáleného. Dlouho jsem si s myšlenkou pohrávala, až jsem do sebe jeden večer kopla panáka a protože se blížil říjen a začátek školy, přihlásila se do kurzu. Začínal o dva dny později a já se první den do Tutoru vlekla jako želva. Pořád jsem váhala, jestli vůbec má smysl něco takového podnikat. Co by tomu řekli naši? Bude mi to pracovně k něčemu? Nakonec jsem do budovy vážně vstoupila a došourala se do lavice. Po první hodině však bylo jasné. Tohle je skutečná výzva a to mi chybělo.
Díky skvělé lektorce jsem se začala zajímat o všechno, co mohla s japonštinou jenom zdánlivě souviset. Četla jsem knihy o japonské filosofii, japonské historii, sledovala všechny Kurosawovi filmy a pokoušela se o vlastní sushi. Byla jsem do jazyka zapálená tak, že se rodiče při nedělních obědech začali strachovat o to, jestli náhodou nezanedbávám práci kvůli svému koníčku. Musela jsem se smát. To jsem od nich přesně čekala. Bratr byl však na jiném kontinentu z mé zprávy nadšen a dělal si legraci, abych se náhodou ještě rodičům nespustila. Čím déle jsem se však učila, tím více jsem japonštině a její kultuře propadala. Za cíl jsem si proto dala do Japonska se do tří let podívat. Začala jsem se učit o to víc a dávat peníze stranou. Přece jenom letenka do Japonska není žádná finanční legrace. Po roce a půl učení se japonštiny jsem se podívala po svém pokoji a viděla tu změnu. Všude viseli obrázky z Japonska, symboly japonštiny, odkazy na japonskou kulturu. Byla jsem v tom až po uši a dostala šílený nápad. Na stará kolena (bylo mi 27) se přihlásím na vysokou. Budu totiž studovat japanistiku. Když se nebála paní Alena s něčím novým začít, pak ani já. I když jsem s přihláškou váhala, nakonec jsem si ji skutečně podala. Rodičům jsem nic neřekla a jediný, komu se svěřila, byl můj bratr. Ten se tím pádem začal považovat za obdařeného nadpřirozenými schopnostmi předpovídat budoucnost.
Nepočítala jsem s tím, že by mě na školu vzali. Jak ale už je v životě zvykem, s čím nepočítáš, to se nejspíše stane. A tak jsem byla vážně na japanologii přijata. V práci si opět zkrátila úvazek na částečný při studiu a zavolala bratrovi, ať dorazí do Čech. Sama jsem to rodičům nemohla sdělit. Stáli jsme tam proto spolu jako dvě malé děti, co něco provedli. Zkazili jsme rodičům jejich představy. Syn kultorolog, dcera japanoložka – vydařená kombinace. V tu chvíli oznámení „šťastné“ události jsem byla ráda, že jsou oba rodiče sportovci. Měli trénovanou tepovou frekvenci, takže byla menší pravděpodobnost, že to s nimi švihne. Přesto oba vypadali, že je budeme sbírat ze země. „No, tak co s tebou máme dělat?“ Zaznělo nakonec. „Nic.“ Odpověděla jsem. Nic se totiž už skutečně nedalo dělat. Byla jsem konečně poprvé v životě rozhodnutá. Ten večer nejenom, že se stal slavnostní událostí oznámení mé kariéry japanoložky, ale i bratr se přiznal, že má africkou přítelkyni, a tak se nakonec tenhle večer do našich dnů zapsal jako památný večer, kdy jsem se s vlastními rodiči a bratrem opila tak, jako ještě asi už ani nikdy v životě.