Neúspěch na právech otevírá cestu k historii
Je trochu problémem, když se narodíte do rodiny, ve které jsou všichni doktoři práv nebo doktoři jakožto lékaři. Člověk nemá moc šancí na to, aby přišel s nápadem, že se stane filosofem, sociologem anebo jako v mém případě historikem. Snad ještě ekonom by šel, ale to si nejsem jist. Nezachraňuje přece žádné životy, nerozhoduje o životech druhých lidí. Naše rodina se z tohoto úhlu pohledu tedy jeví býti dosti závislá na moci. Co může přinést historik? V čem spočívá jeho moc? Podle mých rodičů a sourozenců naprosto v ničem. Podle má samozřejmě historik moc obrovskou. Odkrývá kořeny společné historie, ukazuje, co mělo zůstat skryté, upozorňuje na historické precedenty, sleduje a učí se z vývoje společnosti. Bohužel, to není ten typ moci, se kterým by se u našeho rodinného stolu dalo obstát. Proto jsem také zpočátku o historii vůbec nepřemýšlel. Byla mým velkým koníčkem, byla také snad jediným předmětem na gymplu, který jsem sledoval pořádně a nikoli s hlavou otočenou k oknu. Tím však jakékoliv hlubší úvahy o historii využité v mé budoucnosti padaly. Mou dráhu mi předurčila rodina. Musel jsem si podat přihlášku na práva. Poslechl jsem a přihlášku si přidal. A díky tomu jsem také zjistil, že bych historii skutečně neměl nechat plavat.
Od začátku čtvrtého ročníku jsem byl společně s několika mými ambiciózními spolužáky přihlášený na roční přípravný kurz práv. Uspět na právech není jednoduché, a tak mi bylo nakázáno připravovat se co nejdéle a co nejdůsledněji. Při představě, že budoucí školní rok strávím sobotami v přípravném kurzu, se mi dělalo sucho v krku. Docházku jsem proto nebral příliš doslova. K Tutoru jsem sice došel, ale že bych došel přímo do třídy, to se říci nedá. A tak jsem poznával krásy dopolední sobotní Prahy, která byla příjemně rozespalá, a procházel se po koutech Nového Města. Když jsem zavítal na kurz, většinou jsem se začal ztrácet, protože mí spolužáci byli díky pravidelné docházce s tématy mnohem lépe seznámeni nežli já. Nasadil jsem tak obvyklou pózu hlavy otočené směrem k oknu a psa toužící odvázat z řetězu. Chvíle oživení přišly, jakmile jsme se dostávali k historickým tématům. Historie k právu neodmyslitelně patří a je důležitou součástí přijímacích zkoušek. V tu chvíli jsem ožíval, byl aktivní a někteří mí spolužáci se po mně překvapeně otáčeli, protože netušili, že s nimi vůbec do přípravky chodím. Když jsem se dozvěděl, že následující více než měsíc nás čeká pouze historie práva, byl jsem nadšený. Na sobotu jsem se dokonce těšil a otec byl šťastným rodičem, když viděl, s jakou lehkostí v sobotu vstávám a jdu se učit práva. Jakmile skončil blok historie, skončilo i moje nadšení. Neváhal jsem ale a dal se do řeči s přednášejícím historie. Ten si hned všimnul mého zájmu a doporučil mi určitou literaturu. Já i on jsme byli překvapení, že jsem většinu z ní již přečetl jenom kvůli svému zájmu. Přiznal jsem mu, že jsem se nejspíše minul oborem a začal nad studiem historie více přemýšlet. Kromě přihlášky na práva jsem si tak bez vědomí rodičů podal i přihlášku na historii.
Jestliže jsem se chtěl dostat na historii, musel jsem se připravit stejně jako na práva. Vzal jsem tedy peníze z účtu a zaplatil si přípravný kurz historie. Vybral jsem si kurz probíhající během pracovního týdne, takže jsem byl v Tutoru stálým hostem. S tím, že jsem po škole chodil do přípravky, jsem se doma rozhodně nesvěřil, a tak jsem studoval „tajně“. Popravdě jsem se cítil jako magor, když jsem po škole dobrovolně šel sedět o další lavice. Zjistil jsem ale, že historie je vážně tím, co mě baví a co bych chtěl dělat. V porovnání s právem se to nedalo srovnat. Nešlo o kvalitu hodin, ale o jejich obsah. I nejnudnější části týkající se metod historické analýzy mě bavily! A to už je vážně co říct. Zároveň jsem si mnohem více sedl se spolužáky z kurzu. S historiky jsme chodily na večerní pivo, rychle jsme našli společnou řeč. Všichni byli uvolnění, vtipní, bez zbytečných ambicí. Zato právníci se předháněli, kdo už dnes chodí oblečený jako ze žurnálu, kdo má nejlepší vizáž a nejlepší znalosti. Byli toporní, svázání snahou a nudní. I tohle bylo jasným signálem o tom, na jakou stranu se mám přiklonit. Zvolil jsem si tak stranu černých ovcí, alespoň z pohledu rodičů a naší rodiny vůbec.
Jakmile přišel čas přijímaček, nemusel jsem se ani příliš snažit, abych je pokazil. S tím, že jsem většinu sobot netrávil ve třídě, ale v knihovně, přípravou na historii anebo procházkami po Praze, jsem neměl příliš šancí na úspěch. Z hodin jsem si některé pojmy pamatoval. Byl jsem ale na tak málo lekcích, že těch pojmů bylo ještě méně. Co se týkalo historie, tam jsem neměl problém ani jeden. Přijímačky na historii navazovaly za několik dní a já k nim šel klepajícím se krokem. Nakonec jsem zjistil, že jsem se neměl bát čeho. Profesoři působili klidně a pozitivně. Otázky tak pozitivní nebyli, ale odpověď se vždycky někde v mé hlavě objevila. Seznam literatury moje vystoupení zachránil (mluvil jsem špatně, jak bych mohl být právníkem?), takže jsem byl na historii přijat. To se o právech říct nedalo. Byl jsem pod čarou přijatých, což mě nemrzelo. Musel jsem ale oznámit doma, že moje místo na právech rozhodně není. Jakmile jsem ukázal papír o nepřijetí, myslel jsem, že se matka zhroutí a otec mě zabije. Kupodivu zůstali klidní a otec prohlásil, že se nic neděje. Půjdu na rok pracovat a zkusím to znovu. Byl jsem omráčený! Ten, komu se podlamovaly kolena, jsem byla najednou já! Jak to, že neřve, nezuří, nehoní mě kolem stolu? Překvapeně jsem ze sebe tedy vysoukal, že pracovat nepůjdu, protože jdu na vysokou. V tu chvíli si otec asi pomyslel, že jsem úplný idiot, že nechápu, že mě na školu nevzali. Ukázal jsem jim proto výsledky z historie a čekal. Čekal konečně onu smršť. I když vypadali překvapeně, usmívali se a nakonec mi i gratulovali. Dokonce nechápali, proč jsem jim o historii neřekl, proč jsem někam chodil na zapřenou, proč jsem si celý podnik stěžoval? Neuměl jsem odpovědět. „Myslel jsem, že mě zabijete.“ A pak to přišel. Otec se začal nahlas smát a plácal mě po zádech. Prý jsem fakt jejich. V rodině se totiž kromě povolání doktorů právníků a doktorů - doktorů taky dědí tvrdohlavost. Prý se otec divil, že se tak všemu lehce podvoluju a začal pochybovat, jestli jsem „jejich“.
A tak jsem zjistil, že takhle asi vypadá dospělost. Nastoupíte na vysokou, uděláte zbytečnou rebelii a ztratíte negativní nebo pozitivní předsudky o vaší rodině. V mém případě jsou to naštěstí ty negativní. A i když na mě občas rodinný kulatý stůl dělá narážky, co si o tom zástupce filosofických věd myslí, žiju spokojeněji. Sám jsem totiž měl pochybnost o tom, zda jsem „jejich“. Ta nechuť k právům mě totiž vážně mátla.