Seriálová angličtina jako obor pro studium vysoké
Život středoškoláka není nijak jednoduchý. Kromě toho, že s člověkem lámou hormony, musí si ujasnit, jaká závislost ovlivní jeho život a každý den bojuje s délkou spolužaččiny sukně, se na něj taky každý den sypou otázky rodičovských pečovatelů ohledně vlastní budoucnosti. A kam ty půjdeš vlastně na vysokou školu? No přece musíš mít titul, abys něco znamenal. Koukej se vzpamatovat, přestaň čumět na ty seriály a uč se na maturu. Jak se maturita blížila, tím se blížily k mému mozku a tyhle otázky a stávaly se dost dotěrnými. Jasně, člověk si časem zvykne na tuhle rodičovskou starost ohledně budoucnosti dítka a tahle starost se dá taky skvěle ignorovat. Člověk prostě a jednoduše přestane slyšet určité věci, které nechce. Vždyť to zná každý. Jenomže, v určité chvíli, kdy tyhle nářky na vlastní budoucnost slyšíte od rodiny, ve škole i od rodinných známých a vzdálených příbuzných, pak to přijde i na vás. Najednou se i vy v noci probudíte celí zpocení, bije vám srdce, po čele teče čůrek potu, protože jste se právě viděli ve frontě na pracáku nebo s krumpáčem u výkopu. Jediným lékem na tyhle budoucnostní můry se pro mě staly seriály. Vlastně seriály pro mě fungovaly po celou střední školu jako lék na všechno. Byla to moje vlastní závislost. Zatímco ostatní spolužáci si kupovali krabičky cigár, zkoušeli po nocích něco tvrdšího anebo si ujížděli na alkoradovánkách, já měl svoje seriály. Dokázal jsem se na ně dívat hodiny. Brzy jsem si vytvořil vlastní harmonogram, ve kterém se na každý den nacházely alespoň dva seriály. Postupem času jsem se začínal zajímat i o to, jaké seriály se chystají v Americe vysílat nebo jaké k nám do Čech ještě nedorazily. Seriály, které mi přišly zajímavé, jsem tak začal stahovat a věšet na české stránky. Brzy jsem se stal adminem některých seriálů a když nebylo zbytí, tak jsem se vrhl i na překlady některých dílů. Sehnal jsem si titulky v angličtině a překládal. Nakonec to byl vlastně skvělý koníček, kdy jsem se nikdy nemusel starat o to, že bych ve škole nezvládal angličtinu. Díky adminování některých seriálů a překladům jsem ale někdy neměl moc času na jiné školní povinnosti. Často jsem tak plaval v matice, chemii nebo biologii, které mě ani nebavily, ani mi vlastně nešly. Schopnost učit se tyhle předměty pro mě tedy byla snížená koeficientem jejich nudnosti, který byl vysoký i nedostatkem času, který mi zabíraly seriály. Většinou jsem prolezl s odřenýma ušima a doma poslouchal, ať přestanu čumět na seriály a začnu se učit. Můj argument, že se vlastně učím angličtinu, rozhodně dlouho nepomáhal. Když jsem si tedy uvědomil, po jednom vážném rozhovoru s otcem, co mě v životě baví a co bych chtěl dělat, že jediná věc, která mě fakt neotravuje a dokáže mě pohltit, jsou americké seriály, dostal jsem spásný nápad. Na vysokou se zkusím dostat na angličtinu.
Při zpětném zhodnocení jedině anglistika a amerikanistika pro mě dávaly smysl. Ve škole byla anglina jediným předmětem, na který jsem se nemusel připravovat a který mi fakt šel. Měl jsem strašně moc tréninku z překladu i poslechu. Navíc jsem si dopisoval s pár lidma z Ameriky, přes které jsem sháněl nové seriály a se kterými jsem spoluadminoval výměnu českých a amerických seriálů. Někdy jsem i sáhl po knížce v angličtině. To, co mě o amerických seriálech a filmech zajímalo, se totiž v žádné české knížce nenacházelo, takže jsem si musel informace objednávat ze zámoří. I když jsem věděl, že maturitu z angličtiny zvládnu levou zadní, nevěděl jsem, jak těžký můžou přijímačky z angličtiny na vysokou být. Rodiče mě tak donutili dojít se zeptat naší angličtinářky, jak je nejlepší se na anglistiku připravit. Ta vypadala docela spokojeně, když jsem jí seznámil s plánem dostat se na angličtinu. Podpořila mě, což bylo příjemný, ale tvrdila mi, že mi nechce lhát a že mi nebude říkat, že dostat se na angličtinu není jednoduchý. Prý se musím strašně moc připravovat hlavně, co se týče gramatiky a dalších věcí z jazyka. Není to prý sranda a často se budu učit i o historii jazyka a jeho starých formách, kterýma dneska sice už nikdo nemluví, ale já to budu znát. Docela mě ta její řeč vyděsila, ale neměl jsem jinou šanci, než to přece jenom zkusit. Potřeboval jsem do hlavy nalít všechny ty gramatický pravidla, nepravidelnosti, výjimky i odbornou terminologii. Jedinou šancí, jak se tohle naučit, bylo přihlásit se do přípravných kurzů. Většina z mých spolužáků taky někam docházela, takže jsem se necítil nějak divně, že se budu chodit učit do školy i o sobotách. Na přípravných kurzech na anglistiku byl docela nátřesk. Teprve v Tutoru na kurzech jsem zjistil, jak velký zájem o angličtinu je. Navíc každý, komu angličtina aspoň trochu šla, si myslel, že ji může hned studovat na vysoké. Rychle jsme se tak rozsortovali na ty, kteří fakt na studium měli a na ty, kteří o něm spíše snili. I když jsem ze začátku patřil spíše do skupiny, pro které byla angličtina na výšce fantazií, karta se začala obracet. Konečně jsem totiž poznal něco, co mě na střední obloukem obcházelo. Trochu soutěživosti, která mě nutila se učit i gramatiku i syntax i morfologii a historii. Na seriály bylo sice míň času, ale najednou jsem jim i zvládl v některých chvílích líp rozumět. Nakonec jsem do školy do sobotní přípravky chodil docela radši, než normálně přes týden na střední. Konečně jsem mohl dělat něco, co mě bavilo a co mi úplně neotravovalo život. Navíc jsem měl štěstí na lektora angličtiny, takže jsem za ním mohl kdykoliv přijít a ptát se na to, co mi nebylo jasný. To samé platilo i pro profesorku angličtiny, o které jsem si do té doby myslel, že je to stará panna, ale najednou se zdála být docela v pohodě a zjistil jsem, že musí být fakt chytrá a dobrá, když se dokázala anglicky naučit tak, že udělala vysokou.
Během přípravek se podávaly přihlášky na vysokou. Podal jsem si přihlášku jak na filosofickou na angličtinu, tak na peďáky a vysokou do Plzně. Nedělal jsem si moc velké naděje, že mě věznou všude a doufal jsem, že aspoň něco mi klapne. Díky přípravkám jsem věděl, kolik lidí má o angličtinu zájem, jak málo se bere a co všechno musí člověk dobře umět, aby zrovna jeho vzali. Před dobou přijímaček jsem tak s adminováním skoro nadobro seknul. Zkoušel jsem se vážně snažit a i rodiče museli uznat, že na mě konečně nějaká snaha o něco vidět je. Nakonec jsme byli překvapení všichni. Dostal jsem se totiž na všechny angličtiny, na které jsem se hlásil. A protože jsem se fakt úplně neviděl v roli učitele a překládání mě bavilo, rozhodl jsem se nastoupit do prváku na anglistiku na fildě. Vůbec jsem nechápal, jak mě mohli do téhle školy vzít. Oproti některým holkám jsem nebyl tak dobrý v historii ani jsem neměl tak skvělou gramatiku. Teď s nástupem do prvního semestru jsem tak zjistil, čím jsem je přesvědčil, že mě vážně vzali. Řekl mi to jeden z profesorů, co seděl u přijímaček na konverzaci. Prý jsem rozhodně nebyl nejlepší, ale moje zapálení do seriálů, závislost na nich a pokusy o adminování je přesvědčily o tom, že by byla škoda, kdybych se ty seriály nenaučil překládat pořádně. Musel jsem se smát, protože díky půlroku v přípravce jsem viděl, kolik chyb jsem někdy dokázal nasekat. Teď se to snad zlepší, i když nevím, kolik bude času. Tahle škola je vážně náročná, ale taky, aspoň jak to zatím vypadá, i dost zajímavá.